Někdy se divím sám sobě.Dokážu sedět hodiny a přemýšlet nad jednou věcí,opravdu dloubat se v ní a uvažovat o ni,dokud nepřijdu na správné,nebo aspoň pro mě rozumné řešení,které netvrdím,že vždy dopadne úžasně.Uvědomil jsem si,že jsem velmi hloubavý a přemýšlivý člověk.Pro mnohé lidi je to zcela nepochopitelné,protože kluk v mém věku nabaluje vše,co se hýbe,chlastá a zajímá se jen o sebe a nic víc.Netvrdím,že je mi tohle cizí,teda aspoň něco z toho,ale nikdy jsem si dostatečně nesedl se svými vrstevníky na tolik,abych s nimi dokázala navázat rozumnou řeč,teda pokud nepočítám drby,do kterých se zapojí snad každý.Je to nejspíš v tom,za co jsem z části hrozně vděčný našim.Naučili mě tím,jak se chovali,co prováděli a jak se ke mě a k mé sestře zachovali,že se o sebe musím umět postarat sám,musím přemýšlet nad vývojem a následným výsledkem a vyústění situace.Byl jsem vlastně donucený vyrůst o trochu dříve a to se mi zdá,že docela dobře sedne na rodiny,které nejsou zrovna vystřižené obrázku.Je to tak,každým dnem se učíme od našich rodičů.Lidí,kteří nám dali život.Někdy můžeme vděční za to,co pro nás udělali a někdy si ani neuvědomíme,že děláme stejnou chybu jako oni.Možná že v mých slovech a řádcích to vypadá,jako bych se povznášel nad lidmi,co jsou v podobném věku,či o něco starší,ale není tomu tak.Kdo mě zná ví,že si dokážu pokecat s každým,jen je mi lépe se staršími.Člověk,který něco zažil ti toho dá mnohem více než třeba kluk ve stejném věku,za podmínky,že tedy on sám toho neprožil mnohem více než-li ty.

Začal jsem psát tento článek,protože mi jeden,,,říkejme mu MUŽ dal můj psychologický rozbor s tím,že by se ke mě hodil starší muž,tak jsem nad tím popřemýšlel.Možná působím skutečně tak,že by si se mnou nějaký zajda moc neužil a já tomu celkem i věřím.Ale zas každý kdo ví,ví taky,že se dokážu taky hodně odvázat,jak taky ne,,,,miluji Gossip girl,Zoufalky a Sex ve městě.Jaké seriály tě navnadí k větším neslušnostem a k "hříchům" jako právě tyto filmy že.
Ale teda co mě hrozně děsí je,,,že nejspíš pro svoje dobro dokážu udělat vše a bojím se toho.Nechci jednou skončit s tím,že podrazím přítele,či mi blízkou osobu,ale nejspíš jsem tomu naučený.Vzpírám se tomu,ale není to nejspíš v mojí povaze.Zjistil jsem,že jsem schopný velkých činů,jen si je musím sám povolit.Nevím zda však jít touto cestou.Celý život jsem se bál lidí,,,že mi ublíží,jak taky ne.Rodiče,kteří jsou nejbližší lidé mi ublížili,tak proč by se to nemohlo stát venku,a tak jsem si dal pozor.Ale pak kolem toho 14 roku,kdy jsem poprvé spal s klukem,jsem se dozvěděl,že pro svoje dobro udělám více,když se prostě ohlížet nebudu.Lhát rodičům?proč taky ne?!Oni celý život lhali mě,podváděli mě a ošidili mi dětství.Snad mi dá každý,kdo mě zná ví moji minulost za pravdu.Zasloužím si být poprvé v životě šťastný a jsem,jen jsem uvažoval nad tou možností zkusit být méně,,,jako by v okovech.Já nejsem svatý,dokážu toho moc,jen nevím,zda je to správné.
Procházím svým nejsložitějším období.Mám tolik otázek,tolik snů,tolik možností.Nevím kam se zařadit ve společnosti,nevím jaký styl preferovat.Je to období samých zmatků!




